Píši

Minulost skrz hledáček-1. díl

24. května 2012 v 15:00 | Erista
Nějak se mi zalíbilo psát povídky, tak tady bude jedna vícedílná :).

(myslím, že se tato fotka dokonale hodí)

Na konci

21. května 2012 v 17:00 | Erista
Tak jo, mám nějak chuť napsat povídku, tak tady ji máte :).

Světlo měsíce

4. května 2012 v 16:00 | Erista
Včera jsem nemohla usnout a přiznám se, že jsem složila báseň :)

Svět lásky

19. dubna 2012 v 16:49 | Erista
Já myslím, že k té "básni" nemusím nic dodávat, je to prostě jen "báseň" na TT :)

Osudový vesmír

31. března 2012 v 12:10 | Erista
Původně jsem měla v plánu napsat článek o sobě, jenže takových je tu spousta, takže jsem se rozhodla pro povídku, úplně jinou než byste čekali :)
Možná, že až začnete číst, nebude se Vám zdát, že se týká TT "Já", ale ona se ho týká :-)

"Je to tady, dámy a pánové, raketa GreyGiraffe675 bude startovat! Po přípravách je konečně čtyřčlenná posádka připravena k odletu. Poslední rozloučení s rodinami a stateční hrdinové vstupují do obří rakety. Poslední zamávání a raketa startuje! Všude je spousta ohně, ale pilotům to nedělá překážky, jak by také mohlo, je to plánované, a statečně se vydávají vstříc dobrodružství!"


Starý Ted seděl v křesle. Teď už nesledoval záznam videa z největší události jeho života. Jeho oči byly upřené na černou obrazovku.
"Zase ten proud!" zahudroval stařeckým hlasem. Stalo se to už tolikrát, že to nepočítal. Jak jinak, když bydlel v nejchudší čtvrti New Yourku, kam peníze a poctivost nevstoupily už hodně dlouho. Každý si tu zažil své, bydleli tu slavní umělci, kterým exekuce sebrala všechna díla, obchodníci, kteří kvůli úřadům přišli o vše, a astronauti, na které se zapomnělo. Ted nebyl výjimka, avšak na něho se zapomnělo rychleji než na ostatní.
Pomalu se přišoural k pojistkám.
"Jestli to nepomůže, tak někoho zabiju." mumlal si sám pro sebe, otevřel víko a baterkou si posvítil dovnitř. Jemně přehodil pár tlačítek a elektřina znovu naskočila.
"Mají štěstí." a zase se vrátil do křesla. Ten náhlý výpad elektřiny ale způsobil, že televize nenaskočila. Rozbila se.
"Já bych se na to...!" Ted byl naštvaný, jak jinak. Jeho jediná zábava teď odešla, a on s ní bude muset jít několik bloků až k opraváři, který po něm bude chtít celý důchod. Už jen ta představa byla deprimující, proto se raději snažil uklidnit. Nadhodil mozkové závity a začal vzpomínat. Kde jsou ty časy, kdy byl slavný, kdy ho lidé zdravili a děkovali, chtěli po něm podpisy? Všechno je pryč, přitom on by měl být ten slavný, ne Patric.
Před očima viděl tu velikou raketu, kvůli které ztratil všechno. Vstupoval do ní za jásotu obecenstva, všechno bylo v nejlepším pořádku, což samozřejmě nemohlo vydržet déle. Startovali, všechno bylo na svém místě, stačilo jen… pal, hlasitá rána, otřesy, a jeho největší dobrodružství života začalo. Co si na stará kolena vzpomínal, cesta byla v pořádku, a konečně dorazili do cíle, na Měsíc.
"Ach ne, vzpomeň si, vzpomeň! Nešlo to, Ted se sice snažil, ale od té události uplynulo tolik let. Jediné však nezapomene, nikdy. Byl poslední den jejich výpravy, všechno bylo nachystané k odletu zpátky na Zemi. On, jako jediný, si chtěl zapamatovat co nejvíce, proto se vydal na poslední cestu po skaliskách. Nešel moc daleko, se svým věrným přítelem, až do té doby věrným, se vydali malinko od stanoviště. To, co uviděli, jim ale změnilo životy. Ve skaliskách, která se na Měsíci běžně objevují, stála malinká vesmírná loď, a zní, pomalu vylézala prapodivná stvoření. Ted u sebe neměl kameru, ale Patric ji měl. To, co udělal, bylo nejhorší, co mohl udělat. Vší silou strčil do Teda, a ten se i přes jinou gravitaci různě nakláněl, a nemohl chytit rovnováhu. To vylekalo ta malá stvoření, a pohlédla přímo do Patricovi kamery. Jako blesk se mihla, a odstartovala svůj koráb. Patric namířil kameru na sebe a pak ji vypnul. Měl největší důkaz jeho života, ale Teda do něho nezasvětil.
"Ten hajzl… to měl dostat všelijaké ceny, to měl být tím, kdo ta stvoření objevil." Tedovi ta náhlá vzpomínka, zašantročená někde hluboko, po tolika letech znovu objevená, zlomila srdce.
" jsem to měl být…"
Já vím, že je to trochu hodně přitažené za vlasy, ale poukazuje to na člověka, na jeho "já"…

Článek je přiřazen k TT "Já"

Láska na první pohled?

24. března 2012 v 11:17 | Erista
Přináším další díl této povídky, kdo neví, oč jde, ať si přečte první díl :)
Pozn. autorky: Jelikož Pepa je pavouk, stále sedící v jednom nebo v druhém rohu, tak nějak jsem došla k závěru, že do příběhu zapojím fantazii. Proto se prosím nelekejte, že třeba Pepa vlastní auto, to jen můj mozek něco vymyslel :D


Jsou to už měsíce, co jsem se přistěhoval. Stále na to vzpomínám v dobrém i v špatném, z hlavy to nevyženu. Za tu dobu jsem nepoznal nikoho jiného než stěnu, ta divná stvoření chodící den co den kolem mě a mrtvé mouchy k obědu. Věřte, je to nuda být pavoukem. Na chodbě, kde shodou okolností bydlím i já, máme krčmu. Nikdy jsem se do ní nevydal, jelikož máma vždycky povídala, že tam lezou špinaví a zlí brouci, které nezajímá nic jiného než pivo. Nikdy jsem tam nešel, až jedno mi to nedalo. Každý večer se odtamtud ozývaly zvuky, většinou radostné a plné smíchu. A co bych to byl za pavouka, kdybych se tam nešel podívat.

Cesta byla nebezpečná, před pár dny jsem objevil další stvoření, tentokrát chodící po čtyřech, s vražednou
tlamou a ostrými drápky. Naštěstí neumí lézt po stěně, takže jsem v pořádku přelezl celou chodbu až k hospodě. Nejprve jsem nemohl uvěřit svým očím: v malé díře jen taktak na mé tělo stál velký, chlupatý pavouk, na očích měl černé brýle a po jednom pouštěl čekající hmyz dovnitř. Má matka mě, ještě než mě chtěla sníst, vychovala, proto jsem si zdvořile stoupnul do fronty a čekal. Hmyz přede mnou pomalu postupoval vpřed a já čím dál víc tušil, že jsem sem neměl chodit. Tu náhle jsem se ocitl na začátku fronty, přede mnou ten velký pavouk.
"Průkaz!" zahulákal, až uši zaléhali. Byl jsem v maléru. Žádný průkaz nemám, občanku jsem nechal doma.
"Já, já nemám... žádný průkaz." vykoktal jsem a už jsem čekal, že poletím hlavou napřed rovnou do kočičí tlamy. A to se téměř stallo, nebýt okouzlující rybky (pozn. autorky: znáte ty hmyzíky v koupelnách a na toaletách? Umí plavat, proto jim říkáme rybky :)), která se znenadání objevila vedle mě.
"Ten je tu se mnou." až překvapivě silným hlasem oslovila vrátného. Nevěděl jsem, jestli mě pustí, ale vrátný pouze pokynul hlavou a odtáhl se, abychom mohli projít.
"Tak pojď." její hlas se zcela změnil, byl přívětivý, milý. Vydal jsem se za ní, temnou, krátkou uličkou až do velké praskliny. Všude se rozléhal křik, smích, různý rámus. Prasklina byla útulně zařízená, měkké pohovky, bar i disko. Opatrně jsem šel za rybkou, kupodivu, jakoby všechen nábytek uhýbal mým dlouhým nohám. Rybka mířila k nejvzdálenějším křeslům, ohraničeným červeným provazem. Až při bližším prozkoumáním jsem si všiml, že u nich stojí další dva pavouci, také s černými brýlemi.
"To je můj host." Stačil jí jediný pohled a už jsem seděl v křesle, ona naproti mě. Co teď? Nečekal jsem dlouho.
"Já vím, kdo jsi." stačila jediná věta z jejích úst a já si vzpomněl.
Je to rochu přitažené za vlasy, ale co :D

Putování za smrtí...nebo ne?

24. března 2012 v 11:14 | Erista
Dejme tomu, že mě neznáte, že nevíte, kdo jsem. Nechtějte to vědět, neboť se vám zhnusím…


Všechno to začalo jednoho dne, kdy jsem se narodil, bylo to, vlastně ani nevím kdy. Určitě jsem měl spoustu sourozenců, jen si je nevybavuju. Všichni se rozešli, utekli, jelikož v blízkosti matky je to nebezpečné. Já se uchýlil do jednoho rodinného domku, ale nebyla to chyba?

Všude, v každé díře, škvíře, se povídalo, že lidská obydlí jsou nebezpečná, má toulavá povaha se ale nedala zastavit. Nevím, jak se to stalo, měl jsem okno. Každopádně, jednoho dne jsem se ocitl, po pár dnech cesty… nebo po pár minutách, na místě. Příjemné teplo, sem tam vibrace, jemná zemětřesení, mrtvý hmyz a brouci. Bez nepřátel, alespoň bez viditelných nepřátel. Nyní jsem si jist, že nějací tam byli.

Bylo to jako v nejpřepychovějším hotelu, spousta rohů k obydlení, i jídlo, a to všechno zadarmo. Zdálo se to jako sen, než… Jednoho dne si mě všimlo zvláštní stvoření. Mnoho jsem toho o nich slyšel, avšak nikdy neviděl. Chyběly mu 4 končetiny, místo tučného zadečku a malé hlavy měl cosi podlouhlého. Vždy, když otevřel svůj vražedný otvor uvnitř něčeho, co měl být obličej, spustilo se zemětřesení. Počítal jsem s jistou smrtí, něco tomu človíčkovi ale přeskočilo v mozku a ten se rozhodl jinak. Později jsem zjistil, že si pomocí mě chce zbavit arachnofobie…
Tato povídka o mém pavoukovi Pepovi je z mého minulého blogu, budu v ní pokračovat zde :)

Tichý svět I.

21. března 2012 v 9:46 | Erista
V noci mě napadla úplně nová fantasy povídka s názvem Tichý svět, snad se Vám bude líbit :)

Dva nadpřirozeně velcí orlové, kroužící nad prázdnou, pustou pouští, vypadali majestátně. Oči vytřeštěné, hledající v nehostiném terénu kořist. Tu jeden z nich něco zpozoroval. osoba, zahalená v kápi, ujížděla na velkém, bílem vlkovi vstříc zapadajícímu slunci přímo k hradu Morgis. Vlk mírně pokulhával, oči orlů se zaleskly. Podobných jezdců tu vídali mnoho, i když zatím žádného vlka. Jejich malé mozky ale nemohli pochopit hrozící nebezpečí. Jezdci, většinou znaveni cestou, se stávali snadnou kořistí, stejně jako jejich koně. Avšak tento jezdec, ani jeho vlk nestráceli čas. V rychlém tempu mířili za svým cílem. dravci na nic nečekali a vrhli se do útoku. Jeden z jedné strany, druhý z druhé. Nemohli minout cíl. Jezdec je spatřil, zastavil vlka a na poslední chvíli vytáhl meč. Krátký pohyb stačil k tomu, aby oba orli padli na zem, mrtví. Z ran jim stékala tmavě rudá krev, ketrá určitě musela přilákat další lovce. Jak si jezdec ukládal do pochvy zbraň, kapuce, jenž mu překrývala hlvau, zklouzla dolů a odhalila vlasy černé jako uhel, zelené oči a tenké rty. Jezdec, tedy jezdkyně, jemným šťouchnutím do boků pobídla vlka a ten se znovu dal do pohybu.
"Už jsme blízko!" z úst vypustila slova, která jakoby vlkovi dodala sílu a ten zrychlil své tempo.
Netrvalo dlouho a ocitli se u brány do hradu.
Vím, že to není moc dlouhé, příště to bude lepší :)

Krátká chvilka poezie

18. března 2012 v 13:47 | Erista
Slunce, které okny svítí do mého pokoje, mě přinutilo sepsat krátkou básničku...

Venku svítí slunce,
bez mráčků je obloha.
Každý, komu se zachce,
může sejít ze shora,
projít dusným obývákem,
ke květinám zahradním,
Jjsou tam stonky s vlčím mákem,
i růže s květem parádním.

Kéž by to byla pravda...
 
 

Reklama